Paušální výdaje versus výdaje skutečné
Majitel nemovitosti má při zdanění svých příjmů dvě možnosti: Může buď proti svým příjmům postavit výdaje skutečně vynaložené v souvislosti s pronájmem, nebo je možné uplatnit tzv. paušální výdaje.
V prvním zmíněném případě nemá výše výdajů žádný limit, jedinou podmínkou je jejich skutečné a účelné vynaložení. Není tedy vyloučeno, že bude dosaženo daňové ztráty. K tomuto však dochází pouze v krajních případech.
Oproti skutečným výdajům je možné paušální výdaje uplatnit až do výše 30 % dosažených příjmů, přičemž tato částka nesmí přesáhnout 600.000 Kč ročně. Výhodou této varianty je fakt, že poplatník není povinen výdaje evidovat. Tato „úleva“ je ale zároveň v některých případech kompenzována nemožností využít nabízené daňové výhody, jako je sleva na vyživovanou manželku/manžela či uplatnění daňového zvýhodnění na vyživované dítě.
Poplatníci by se však měli mít na pozoru, paušální výdaje totiž neznamenají úplné vypuštění vedení daňové evidence. Je třeba zachovat evidenci příjmů a pohledávek souvisejících s pronájmem. Stejně tak je vhodné, aby měl vlastník nemovitosti přehled o výdajích pro své potřeby, ať už právě pro případ rozhodování, zda uplatnit výdaje skutečné nebo paušální.
Dalším kritériem k určení, zda se přiklonit na stranu paušálních či skutečných výdajů je předběžná kalkulace daňových odpisů nemovitosti, tyto totiž bývají nejvýznamnější výdajovou položkou a je nutno podotknout, že při využití paušálu již nejdou navíc odečíst. Když už se jednou majitel rozhodne pro jednu z těchto dvou možností, nejde toto rozhodnutí již zpětně změnit.
A jedna pozitivní zpráva na závěr: Ať už se poplatník rozhodne pro kteroukoliv variantu, příjmy z pronájmu nepodléhají odvodům na sociální a zdravotní pojištění.